Proč post-rock?

Nezbývá dnes, než-li povědět světu důvod, proč poslouchám post-rock. Bude to stručný.
Ani nevim, proč se mi do hlavy dostalo tohle téma. Asi opilecká euforie něco sdělit světu, kterýho to stejně nezajímá. Budiž. Nasrat.
Miluju debaty o hudbě. Protože tak jako tak tě inspiují v tom, aby sis poslechl něco novýho, pro tebe neprobádanýho. Tohle bys měl dělat i v jiných věcech.
Můj problém je v tom, že si už mnoho let lpím na tom svym post-rocku, ačkoliv si rád poslechnu cokoliv originálního, jinýho. Dodnes nechápu, proč to vlastně dělám.
Na první poslech je post-rock bez nápadu. Shluk zvuků s absencí zpěvu vyvolávající depresi. Jo, souhlasim. S tim problémem, že si to nikdo nedokázal (neuměl) doposlechnout do konce.
Von totiž post-rock ze svý podstaty má mnoho společnýho s běžnym životem. Desetiminutová písnička, kde se nic devět minut neděje a až ta desátá za něco stojí. Až ta desátá minuta za to stojí a nechá zapomenout těm devíti nudným, předešlým. Gradace se tomu povídá. Miluju gradaci.
Jen málokdo si však na tu poslední minutu počká. Škoda jemu.

Člověk festivalový je když..

- když má festival jako dovolenou místo váleni se u moře
- když při balení upřednostní flašku alkoholu před kraťasy a mikinou do zásoby
- když si koupí lístek tou nejlevnější možnou legální formou
- když jede na festival 7 a více hodin
- když první alkohol načne v deset ráno
- když se cestou stihne nehorázně ztřískat aniž by cílové místo festivalu bylo na dosah
- když veme k sobě do stanu jiného člověka festivalového i přes varování, že strašně chrápe
- když postaví stan úplně naruby a tlemí se při tom
- když první den umře strašně brzo vlivem celodenního cestovního alkoholismu
- když ve tři ráno de na nejbližší benzínku na kávu a přitáhne v devět
- když kamarádův stan zhodnotí slovy, že by si tam nenechal vyspat ani svýho psa
- když se následně omluví s tím, že teda možná i jo
- když se de najíst do KFC a nechutná mu to
- když ve stanovém městečku ignoruje zákaz kouření a hulí tam jak fabrika
- když hraje na festivalu BANG!
- když si hraje lahvový petanque stylem "všechno budu mrskat na jedno místo"
- když si následně ten svůj bordel taky uklidí
- když večer chodí v o 2 čísla menší dámské bundě a povídá si s ostatními
- když si dvakrát denně čistí zuby
- když spolubydlícímu jeho špinavé nohy zhodnotí stylem, že se z pohledu na ně po ránu zhrozil
- když ve stanu spí naštorc a nejlépe mimo svojí karimatku
- když dokáže stmelit dostatek alkoholu s nadmírou hudby
- když ochutná veškerá dostupná festivalová piva
- když se na festivalu s nikým nehádá
- když po 3 dnech vyprávění chytrých věcí přátelům poví, že si z nich vlastně dělá celou dobu prdel

A nakonec..

- když zůstane na festivalu o den déle, než předpokládal

Kterak jsem před 11 lety objevil svůj letošní hudební objev

Klasický rutinní pracovní den. Tohle blbě, tamto špatně. Tabulkování, listování, nuda. Český Rozhlas v kanceláři opět prudil po 5-ti minutách poslechu a tak na hlavu putovaly sluchátka. A do nich debutové album svého letošního hudebního objevu. Předposlední písnička alba však situaci náhle změnila a dovedla mne ke krásnému stavu. Duše zaplesala a já jsem se smál. Bylo mi fajn.

Psal se rok 2002, pekelně dlouho zpátky. Já jako 14-ti letý ČHS s 9mm sestřihem na hlavě (a nádhernou ofinkou na čele v bílé košili) jsem začal zkoumat všelijaká zákoutí hudby. Punk a rock šel mimo, cokoliv s kytarou bylo pro mne nezajímavé. Zato cokoliv napájené elektronikou mne bavilo, bylo to takové veselé, rychlé a každý song byl krásně jiný. A bylo to tehdá in. Brr to byly časy.

Internet neexistoval. Hudbu jsme si nekradli, nýbrž nakupovali na cédéčkách za těžce naspořené peníze. Nechlastalo se, nepožívaly se drogy, život byl takový nádherný, čistý, nevinný. A taky se dařilo všelijakým tištěným magazínům s vloženými disky s kdejakým vyhrabaným hudebním harampádím nevalné úrovně. Ale autoři za to nic nechtěli a každý disk do „sbírky“ dobrý.  A taky se to samý poslouchalo furt dokola, protože disků ve „sbírce“ bylo málo.



Nějakým způsobem se mi doma hromadily časopisy Tripmax, XMAG a Ultram:x. Bylo to takové čtivo o všemožných DJ´s, co si doma v garáži či pokoji kuchtili svojí hudbu, aby jí mohli veřejně prezentovat před desítkami opilých posluchačů na místní akci.  Na to sem byl moc mladý, takže jsem poslouchal doma z krásné hifiny Sony, co mi tehdá táta pořídil. Netrvalo to dlouho, potom se vysypal měnič CD a bylo po poslechu. I tak se ale pár písním povedlo usadit se mi v hlavě. Jen sem o tom do dneška nevěděl.

Střih.

10.květen 2013. Sokolák, České Budějovice. Déšť, bahno všude ale Majáles frčel. Plán byl jasný. Nějak se opít a pokud možno stihnout Floexe v deset večer. V tom programu zněl jako jasná volba pro poslech něčeho nového. No nepočkej si na to, když na webu píšou: „Nadpozemská hudba kombinující živé nástroje s rafinovanou ambientní elektronikou, láska na první i druhý poslech, naléhavý vokál Sáry Vondráškové (Never Sol) střídající melancholické tóny klarinetu odkrývající hlubší a podvědomější vrstvy emocí v hudbě.“
Skoro vždycky v těhlech materiálech, bulletinech a samizdatech píšou o kapelách ptákoviny typu folkové kapely s dávkou jamajského reggae a afrického dupstepu, co ve vás rozproudí krev v žilách. Ale tentokrát měli pravdu. Floex měl vynikající koncert podpořený nádhernou projekcí. Od té doby jsem si musel zažít ještě jedno repete a jeho tvorba se stala běžnou součástí mého playlistu. Konečně prostě objev, kterej tě baví. Což se obzvláště u českého umělce cení.

Jenže ouha. Letos sem ho vlastně neobjevil. Střih.

Dnes si tabulkuju, listuju a poslouchám debutové album. Pomalu se chýlí ke konci. A v tom se spustí píseň začínající nádherným zvukem modemu připojujícího se k internetu. To jsme poslouchali před desíti lety, kdy byl internet i mnozí z nás ještě v plenkách.



Dejavu. Tohle sem kurva přeci slyšel! Nejednou! Mnohokrát sem ten song slyšel!

Začnu se usmívat, ležérně kývu hlavou do rytmu (čímž seru naší rakouskou sekci v práci), užívám si hudební esenci v uších. Protože ta písnička mne fakt baví. Po chvíli vzpomínání a šmátrání v útrobách hlavy se mi objevují vzpomínky, jak mne ta písnička bavila kdysi. Před 11 lety. Úplně stejně jako teď.

Yes. Píseň nazvaná Com od Floexe se kdysi stala součástí těch zbastlených kompilací na cédéčku přikládaných do tehdejších časopisů. Konkrétně úplně prvního vydání časopisu Ultram:x.

Je opravdu zvláštní pocit si zažít to dejavu něčeho, co tě teď baví po úplně stejně, jako před 11 lety. Když si žil úplně jinak. Kdy si byl úplně jinej člověk v jinym vesmíru okolo sebe. Nějaký podivný spojení tam ale furt je, i po takový době. Směju se, poslouchám a je mi dobře. Konečně a aspoň na chvíli.

Zaprášené a omlácené cédéčko

Ve svém okolí znám jen málo lidí, co by ignorovali hudbu. Víceméně jsou to vyléčení hudební nadšenci, které to prostě přestalo bavit. A raději se zaposlouchají do okolních rozličných šelestů zvuků a ruchů. Někde v přírodě tento motiv chápu, ale dobrovolně poslouchat kombinaci projíždějících aut spolu s hádkami sousedů a zvuky otevírajících se oken mi přijde přinejmenším divné. Budiž, jejich boj.

My ostatní hudbu rádi a ačkoliv na otázky typu "Co rád posloucháš?" chrlíme z pusy jednoho umělce za druhým, málokdy si vzpomeneme, jak jsme se k tomu či onomu interpretu vůbec poprvé dostali. Občas jsou to krásné příběhy utopené někde v hlavě, které se nikdy nevypráví. I když jsou mnohdy krásnější, než-li příběhy vyprávěné.

Jeden den v mé postpubertální (a hudebně velice nedonošené) době jsem za skvělé studijní výsledky získal tehdy velice ceněné pětikilo a rozhodl jsem se ho investovat do cédéčka. Kdo by nevěděl, to je taková ta kulatá věc, na které se tehdy v hojné míře distribuovala hudba. Dneska je to kolečko tak dobré leda na stopování v noci nebo jako stylový podtácek pod kafe. Tehdy se ještě serfovalo pomocí modemu a jedna stažená empétrojka se rovnala hodinové absenci na xChatu, což byla těžká oběť.

Po obchůzce mjůzikšopu jsem byl ve velikém zklamání. Aktuální album mého oblíbeného rumtuctuc DJ bylo vyprodané (že sem prej dneska už pátej, co ho chtěl). Inu, s prázdnou jsem odcházet nechtěl a volba tehdy padla na Vypsanou Fixu s jejich novinkou Bestiálně Šťastni. Už ani nevim, proč jsem zvolil zrovna tohle. Jen jsem věděl, že to měla bejt strašně cool kapela a ten šnek se žiletkou na přebalu vypadá dodnes sympaticky.

Těžce nastudované prachy v hajzlu a nošič v báglu. Rychlý úprk domů k hifivěži. Okamžité stržení folie a cédéčko mizelo v útrobách měniče. Power on, volume right, krchrrruuu, na displeji jednička a už to jelo. Potom následovala hodina nudy. Hm, zkusim to ještě jednou. Po další hodině putovalo CD zpátky do krabičky a ve společné symbióze hodem někam do kouta. NUDAAA!

Na jedný straně pomalý, utahaný, na druhé straně zase strašně moc rychlý, emotivní. A mohli by si naladit kytary a ten týpek rozhodně neumí zpívat. Jo, a ty texty vymejšlela asi cvičená fretka. Ano, tehdy jsem ještě drogy nebral a asi sem nevěděl, co to je. Následovaly 2 měsíce, nezajímavé pro tuhle story.

Víte, disco a trance v té době zažívaly svůj rozmach. Mělo to hlavu a patu, bylo to takové veselé a líbivé pro mé ucho. A do toho se mi tam snažil vkrást nějakej podivnej týpek zpívající o spících ledňáčcích jedoucích v autě a o potápěčích, co jim došli dýchací přístroje. Prostě to nějak nefungovalo.

Začalo jaro a s ním i všeobecně oblíbený úklid. Co se nestalo, cédéčka úkryt byl odkryt. Po prvotních myšlenkách o zmařené investici jsem se mi jej nějak zželelo a rozhodl jsem se jej dělat svoji činnost, ke které bylo stvořeno. Power on, volume méně right, krchrrruuu, na displeji jednička a už to znova jelo. No, aspoň tu něco bude hrát a stejně budu luxovat. Den pomalu končil a Fixa jela na plné obrátky stále dokola. Prostě nebyla síla to změnit. Po tom celym dni jsem začal rozumět problémům ledňáčků. Už tak na tom nebyly dobře a ležící bytost na silnici jim jistě v jejich depce nepomáhala. Asi sem je i litoval. A potápěčům jsem přál vysněné dýchací přístroje. A všeobecně, celý to nějak začalo zapadat do sebe a fungovat, když to posloucháte popáté za sebou.

Aby to bylo jako v té pravé pohádce, tak princ nalezl svojí hudební princeznu a žili spolu po mnoho let. Dodnes rád vzpomínám na to, jak vytahuju zaprášené, lehce omlácené CD a poslouchám ho s pocitem úplně jiným, než-li poprvé. A s vysmátým ksichtem, jak mne to moc baví. To se stalo na dvacátý poslech.

Občas je dobré vymést pavučiny a najít tam něco pěkného, starého a zkusit to znova oživit. Leckdy je to to nejlepší, co můžete momentálně udělat.

See you later Trutnove

Další náramek v kolekci festivalové bižuterie na ruce a červená posvátná hlína spláchnuta do kanalizačního systému Českých Budějovic. Znak faktu, že festiválek v Trutnově skončil. Howgh.

Proklamovaná tvrzení, že to "tentokrát bude opravdu naposledy na Bojišti", jsem tentokrát nikde překvapivě neslyšel, ikdyž stanové městečko utrpělo několik šrámů od navezené těžké bagrovací techniky. Hold překladiště balíků je to, co městu Trutnov chybí momentálně nejvíce.
Pominu-li upravené městečko, velice mne potěšila Undergrundová stage, na kterou sem se konečně přestal bát chodit. Z původního mikromísta pro pár vožralejch uprostřed hamham centra se stage vyprofilovala v regulérní místo pro kvalitní poslech hudby bez nutnosti leckdy nepříjemného tísnění s dalšími návštěvníky. Pokud tam zrovna nehraje Hever s vazelínou.
Zbylé atributy Bojiště zůstaly zachovány. Vyzdvihl bych typický smrad v poslední den festivalu skládající se z udusané půdy nasáklé pivem, nevyvezených Toiek a éteru linoucí se z nohou návštěvníků. To, spolu s možností si kopnout do toho kelímku, co se válí na zemi, zbylo už jen na Trutnově.
Letošní ročník byl věnován dvojici literátů, se kterými jsme se během festivalu potkávali na každém rohu. Ikdyž už jen na obrázcích. Je pěkné, že festival je vždy někomu věnován a myslí se to vážně. Pouze při vzpomínkách na Havla s Magorem by se asi neměl pouštět zpitej Věchet, aktuálně řešící dilema o stupni donesených piv, na podium.

Co se týče hudební produkce, není nad to, když projebete hlavní kapelu v Hare Krišna kempu při poslechu tolik typických manter s flaškou v ruce. A pak jen posloucháte, jak se koncert povedl. To od lidí, kteří by si Korny ani za boha nepustili doma. Dobře. Vzhledem k tomu, že Trutnov nevyniká nějakým převratným způsobem výběru účinkujících, letošní moje hvězdy se profilovaly z tuzemské scény. Tonyho s Garáží jsem si poslechl dokonce dvakrát - pohodový český bigbítek mixlý Tonyho flegmatizmem v Trutnově funguje mnohem lépe, než-li jinde. Všeobecně sobota se velice hudebně vydařila - již zmíněného Tonyho doplnil vynikající J.H.Krchovský se svým bandem se svým poetickým mixem. A do třetice všeho dobrého - velice překvapily Kurtizány. Kurtizány z 25.Avenue dokonale využily podvečerní sobotní éter "za chvíli budou Korni" a nejenom mne pobavili a uspokojili skvělým představením. Fungovalo jim to mnohem lépe, než The Switch, kteří se sami pasovali jako předskokani Kornů. Na Varteckym bylo jasně vidět, že ho to prostě baví, a pak už to de samo.
Krišňáci se letos moc nepředvedli, především touha po brzkém ukončení produkce není zrovna to, proč tam ty vožralí týpci chodí. Časy, kdy tradiční Stay High kírtan končil s úsvitem jsou zřejmě minulostí.

Takže, suma sumárum. Trutnov i přes neúčast některých tradičních bardů z řad kamarádů (styďte se!) se opět povedl. Poslední větu již jen ocituju od kněze undergrundu Ladislava Heryána.

Vždycky, když pak po festivalu potkám někoho s páskem z Trutnova na ruce, mám pocit, že aspoň s tímto člověkem by se dalo rozumně mluvit.

Wakan Tanka! See you later.