Zaprášené a omlácené cédéčko

Ve svém okolí znám jen málo lidí, co by ignorovali hudbu. Víceméně jsou to vyléčení hudební nadšenci, které to prostě přestalo bavit. A raději se zaposlouchají do okolních rozličných šelestů zvuků a ruchů. Někde v přírodě tento motiv chápu, ale dobrovolně poslouchat kombinaci projíždějících aut spolu s hádkami sousedů a zvuky otevírajících se oken mi přijde přinejmenším divné. Budiž, jejich boj.

My ostatní hudbu rádi a ačkoliv na otázky typu "Co rád posloucháš?" chrlíme z pusy jednoho umělce za druhým, málokdy si vzpomeneme, jak jsme se k tomu či onomu interpretu vůbec poprvé dostali. Občas jsou to krásné příběhy utopené někde v hlavě, které se nikdy nevypráví. I když jsou mnohdy krásnější, než-li příběhy vyprávěné.

Jeden den v mé postpubertální (a hudebně velice nedonošené) době jsem za skvělé studijní výsledky získal tehdy velice ceněné pětikilo a rozhodl jsem se ho investovat do cédéčka. Kdo by nevěděl, to je taková ta kulatá věc, na které se tehdy v hojné míře distribuovala hudba. Dneska je to kolečko tak dobré leda na stopování v noci nebo jako stylový podtácek pod kafe. Tehdy se ještě serfovalo pomocí modemu a jedna stažená empétrojka se rovnala hodinové absenci na xChatu, což byla těžká oběť.

Po obchůzce mjůzikšopu jsem byl ve velikém zklamání. Aktuální album mého oblíbeného rumtuctuc DJ bylo vyprodané (že sem prej dneska už pátej, co ho chtěl). Inu, s prázdnou jsem odcházet nechtěl a volba tehdy padla na Vypsanou Fixu s jejich novinkou Bestiálně Šťastni. Už ani nevim, proč jsem zvolil zrovna tohle. Jen jsem věděl, že to měla bejt strašně cool kapela a ten šnek se žiletkou na přebalu vypadá dodnes sympaticky.

Těžce nastudované prachy v hajzlu a nošič v báglu. Rychlý úprk domů k hifivěži. Okamžité stržení folie a cédéčko mizelo v útrobách měniče. Power on, volume right, krchrrruuu, na displeji jednička a už to jelo. Potom následovala hodina nudy. Hm, zkusim to ještě jednou. Po další hodině putovalo CD zpátky do krabičky a ve společné symbióze hodem někam do kouta. NUDAAA!

Na jedný straně pomalý, utahaný, na druhé straně zase strašně moc rychlý, emotivní. A mohli by si naladit kytary a ten týpek rozhodně neumí zpívat. Jo, a ty texty vymejšlela asi cvičená fretka. Ano, tehdy jsem ještě drogy nebral a asi sem nevěděl, co to je. Následovaly 2 měsíce, nezajímavé pro tuhle story.

Víte, disco a trance v té době zažívaly svůj rozmach. Mělo to hlavu a patu, bylo to takové veselé a líbivé pro mé ucho. A do toho se mi tam snažil vkrást nějakej podivnej týpek zpívající o spících ledňáčcích jedoucích v autě a o potápěčích, co jim došli dýchací přístroje. Prostě to nějak nefungovalo.

Začalo jaro a s ním i všeobecně oblíbený úklid. Co se nestalo, cédéčka úkryt byl odkryt. Po prvotních myšlenkách o zmařené investici jsem se mi jej nějak zželelo a rozhodl jsem se jej dělat svoji činnost, ke které bylo stvořeno. Power on, volume méně right, krchrrruuu, na displeji jednička a už to znova jelo. No, aspoň tu něco bude hrát a stejně budu luxovat. Den pomalu končil a Fixa jela na plné obrátky stále dokola. Prostě nebyla síla to změnit. Po tom celym dni jsem začal rozumět problémům ledňáčků. Už tak na tom nebyly dobře a ležící bytost na silnici jim jistě v jejich depce nepomáhala. Asi sem je i litoval. A potápěčům jsem přál vysněné dýchací přístroje. A všeobecně, celý to nějak začalo zapadat do sebe a fungovat, když to posloucháte popáté za sebou.

Aby to bylo jako v té pravé pohádce, tak princ nalezl svojí hudební princeznu a žili spolu po mnoho let. Dodnes rád vzpomínám na to, jak vytahuju zaprášené, lehce omlácené CD a poslouchám ho s pocitem úplně jiným, než-li poprvé. A s vysmátým ksichtem, jak mne to moc baví. To se stalo na dvacátý poslech.

Občas je dobré vymést pavučiny a najít tam něco pěkného, starého a zkusit to znova oživit. Leckdy je to to nejlepší, co můžete momentálně udělat.