Kterak jsem před 11 lety objevil svůj letošní hudební objev

Klasický rutinní pracovní den. Tohle blbě, tamto špatně. Tabulkování, listování, nuda. Český Rozhlas v kanceláři opět prudil po 5-ti minutách poslechu a tak na hlavu putovaly sluchátka. A do nich debutové album svého letošního hudebního objevu. Předposlední písnička alba však situaci náhle změnila a dovedla mne ke krásnému stavu. Duše zaplesala a já jsem se smál. Bylo mi fajn.

Psal se rok 2002, pekelně dlouho zpátky. Já jako 14-ti letý ČHS s 9mm sestřihem na hlavě (a nádhernou ofinkou na čele v bílé košili) jsem začal zkoumat všelijaká zákoutí hudby. Punk a rock šel mimo, cokoliv s kytarou bylo pro mne nezajímavé. Zato cokoliv napájené elektronikou mne bavilo, bylo to takové veselé, rychlé a každý song byl krásně jiný. A bylo to tehdá in. Brr to byly časy.

Internet neexistoval. Hudbu jsme si nekradli, nýbrž nakupovali na cédéčkách za těžce naspořené peníze. Nechlastalo se, nepožívaly se drogy, život byl takový nádherný, čistý, nevinný. A taky se dařilo všelijakým tištěným magazínům s vloženými disky s kdejakým vyhrabaným hudebním harampádím nevalné úrovně. Ale autoři za to nic nechtěli a každý disk do „sbírky“ dobrý.  A taky se to samý poslouchalo furt dokola, protože disků ve „sbírce“ bylo málo.



Nějakým způsobem se mi doma hromadily časopisy Tripmax, XMAG a Ultram:x. Bylo to takové čtivo o všemožných DJ´s, co si doma v garáži či pokoji kuchtili svojí hudbu, aby jí mohli veřejně prezentovat před desítkami opilých posluchačů na místní akci.  Na to sem byl moc mladý, takže jsem poslouchal doma z krásné hifiny Sony, co mi tehdá táta pořídil. Netrvalo to dlouho, potom se vysypal měnič CD a bylo po poslechu. I tak se ale pár písním povedlo usadit se mi v hlavě. Jen sem o tom do dneška nevěděl.

Střih.

10.květen 2013. Sokolák, České Budějovice. Déšť, bahno všude ale Majáles frčel. Plán byl jasný. Nějak se opít a pokud možno stihnout Floexe v deset večer. V tom programu zněl jako jasná volba pro poslech něčeho nového. No nepočkej si na to, když na webu píšou: „Nadpozemská hudba kombinující živé nástroje s rafinovanou ambientní elektronikou, láska na první i druhý poslech, naléhavý vokál Sáry Vondráškové (Never Sol) střídající melancholické tóny klarinetu odkrývající hlubší a podvědomější vrstvy emocí v hudbě.“
Skoro vždycky v těhlech materiálech, bulletinech a samizdatech píšou o kapelách ptákoviny typu folkové kapely s dávkou jamajského reggae a afrického dupstepu, co ve vás rozproudí krev v žilách. Ale tentokrát měli pravdu. Floex měl vynikající koncert podpořený nádhernou projekcí. Od té doby jsem si musel zažít ještě jedno repete a jeho tvorba se stala běžnou součástí mého playlistu. Konečně prostě objev, kterej tě baví. Což se obzvláště u českého umělce cení.

Jenže ouha. Letos sem ho vlastně neobjevil. Střih.

Dnes si tabulkuju, listuju a poslouchám debutové album. Pomalu se chýlí ke konci. A v tom se spustí píseň začínající nádherným zvukem modemu připojujícího se k internetu. To jsme poslouchali před desíti lety, kdy byl internet i mnozí z nás ještě v plenkách.



Dejavu. Tohle sem kurva přeci slyšel! Nejednou! Mnohokrát sem ten song slyšel!

Začnu se usmívat, ležérně kývu hlavou do rytmu (čímž seru naší rakouskou sekci v práci), užívám si hudební esenci v uších. Protože ta písnička mne fakt baví. Po chvíli vzpomínání a šmátrání v útrobách hlavy se mi objevují vzpomínky, jak mne ta písnička bavila kdysi. Před 11 lety. Úplně stejně jako teď.

Yes. Píseň nazvaná Com od Floexe se kdysi stala součástí těch zbastlených kompilací na cédéčku přikládaných do tehdejších časopisů. Konkrétně úplně prvního vydání časopisu Ultram:x.

Je opravdu zvláštní pocit si zažít to dejavu něčeho, co tě teď baví po úplně stejně, jako před 11 lety. Když si žil úplně jinak. Kdy si byl úplně jinej člověk v jinym vesmíru okolo sebe. Nějaký podivný spojení tam ale furt je, i po takový době. Směju se, poslouchám a je mi dobře. Konečně a aspoň na chvíli.