Nezbývá dnes, než-li povědět světu důvod, proč poslouchám post-rock. Bude to stručný.
Ani nevim, proč se mi do hlavy dostalo tohle téma. Asi opilecká euforie něco sdělit světu, kterýho to stejně nezajímá. Budiž. Nasrat.
Miluju debaty o hudbě. Protože tak jako tak tě inspiují v tom, aby sis poslechl něco novýho, pro tebe neprobádanýho. Tohle bys měl dělat i v jiných věcech.
Můj problém je v tom, že si už mnoho let lpím na tom svym post-rocku, ačkoliv si rád poslechnu cokoliv originálního, jinýho. Dodnes nechápu, proč to vlastně dělám.
Na první poslech je post-rock bez nápadu. Shluk zvuků s absencí zpěvu vyvolávající depresi. Jo, souhlasim. S tim problémem, že si to nikdo nedokázal (neuměl) doposlechnout do konce.
Von totiž post-rock ze svý podstaty má mnoho společnýho s běžnym životem. Desetiminutová písnička, kde se nic devět minut neděje a až ta desátá za něco stojí. Až ta desátá minuta za to stojí a nechá zapomenout těm devíti nudným, předešlým. Gradace se tomu povídá. Miluju gradaci.
Jen málokdo si však na tu poslední minutu počká. Škoda jemu.
Žádné komentáře:
Okomentovat